DWD.cz

Mnozí slováci, ale i češi čekali na festival Bažant Pohoda už celý začátek léta, a to proto, aby si mohli vychutnat úžasně nabitý lineup, atmosféru a taky hektolitry piva Bažant. V tomto prvním díle reportu se zaměříme převážně na chod festivalu, všechy klady, ale i malé zápory, které sebou festival nesl.

První den po příjezdu panovaly tropické teploty a my se za kalného oparu rychle vydali postavit stan, abychom co nejdřív vyrazili na prohlídku areálu, který už jsme z velké dálky vyhlíželi. Lidé všude kolem nás měli na tvářich úsměv od ucha k uchu, všichni tahali svá obrovská zavazadla a vybírali co nejstrategičtější místo ve stanovém městečku. Jak jsme později zjistili čím dál od pověstných Toi Toi, tím lépe. Kolíky byly uchyceny, celta natažená a tak jsme konečně mohli vyrazit. Areál se rozkládal na poměrně rozlehlé a naprosto rovinaté ploše letiště a tak jsme jen těžko vyhledávali stín, abychom se schovali. Než jsem stihli projít uznání hodný počet stánků s keteringem a různými dobrotami, museli jsme se rychle přesunout do gigantického stanu, „Dómu“ , na zahajující koncert kapely Puding paní Elvisovej.

Kapela to rozjela tak, že lidé pařili jako by viděli na podiu headlinery a nám z jejich energie naskakovala husí kůže. Když jsme na konci koncertu vyšli ven, viděli jsme, že se na obzoru honí bouřkové mraky a tak jsme vyrazili k nejbližšímu backstagi abychom se schovali. Po tom, co se nejklidnější bouřka na festivalu uklidnila, jsme vyrazili do stanového městečka abychom se převlékli na večer. Se zklamáním jsme zjistili, že se náš stan přeformoval na chobotnici Jana Kaplického. Jedna tyčka byla nenávratně zlomená a druhá držela ten zbytek stanu, který nám zůstal. I přez tuto nepříjemnost jsme v očekávání vyrazili zpět do areálu na zbytek večerního programu, který obsahoval i koncert legendy Lou Reeda.

Druhý festivalový den jsme se probudili do horkého rána. Vyrazili jsme přes celé stanové městečko ke sprchám, které se ukázaly nedostatečné vzhledem k obrovskému množství lidí. Po tom co jsme si vystáli řadu a konečně se opláchli, vypravili jsme se do areálu a vyčkávali až začne první popolední program. Horké počasí se pomalu stupňovalo, až začínalo být na přímém slunci tak, že lidé leželi pod jakýmkoliv stínem, který v okolí nalezli, od kousků, které vrhaly billboardy a vývěsní tabule, až po velké stany připravené organizátory, přesně pro tyto situace. Po malém ochlazení ve stínu se všude přítomnou kofolou, jsem natěšeně vyrazili na Tata Bojs. I přes neuvěřitelné vedro udělali show, jak má být a tak všem divákům povzbudili chutě na dálší vystoupení. V lineupu druhého dne se objevilo tolik skvělých zážitků, že o tom bude „Part 2“, který bude publikován v nejbližší době. Přeskočíme tedy k dálšímu rozmaru počasí a to k druhé a o hodně silnější bouřce a tomu jak jsme ji s našim polorozbitým stanem přežili. Když se začaly klasicky na obzoru kupit dálší bouřkové mraky, tak jsme rychlou chůzí vyrazili ze sprch přez celý areál k našemu stanu, abychom očividně větší bouřku přežili s minimem škod. Nakonec jsme dopadli tak, že jedna polovina našeho týmu seděla ve stanu a držela tyčky, přesněji tu jednu co zůstala, a druhá, seděla venku a držel celtu, aby nám neulétla. Po tom co déšť a ohromné blesky odešly zase o festival dál, zkontrolovali jsme škody, které vznikly, a byli jsme zděšeni. Ještě, že existuje lidská solidarita a naši slovenští sousedi nám zapůjčili stan. Tak jsme mohli přebývat do konce festivalu v suchu a se střechou nad hlavou. Tímto jim ještě jednou děkujem. Po tom co jsme si převlékli čisté oblečení, vyrazili jsme zpět před stage a k našemu údivu vše pokračovalo naprosto bezezměn. Všechna noční vystoupení nám zase zvedla náladu, ať už Elbow, Kasabian a nebo White lies, ale o nich v dálším díle.

Poslední den festivalu byl opět provázen horkým počasím a počet lidí spálených od slunce, rostl snad mrknutím oka. My si zase počkali dlouhou chvíli na sprchy, abychom spláchli večerní bouřku a vyrazili do areálu natěšení na další den. I když sil už ubývalo a slunce snad každého vysávalo až do morku kostí, všichni očekávali své oblíbence a snažili se jim předat svou energii, jak to jen šlo. My se procházeli přes všechny ty různorodé stánky s jídlem, pitím, ovocem a sladkostmi a i v takovém počasí se nám sbíhaly sliny. Lidé posedávali všude okolo a my si užívali relax a festivalovou atmosféru u kapely I Blame Coco, následovně u Anny Calvi a po ní jsme vyrazili na Emilianu Torrini, která byla nabita optimismem a skvělou náladou. Angličani The Kooks rozskákali a roztančili snad každého a jednou z posledních teček programu byli The Horrors.

Ráno byly už prostory letiště naplněné balicí atmosférou a troškou smutku, že už to vše skončilo tak rychle. My sbalili naše batohy a ještě jednou odsrdce poděkovali za stan našim slovenským "bratom" a vyrazili na autobus domů.

Takže, za nás se festival i přes četné překážky povedl na jedničku. Až na klasické problémy s nedostatkem sprch a čistých toi toi, které zapáchaly určitě trošku víc než by měly, nejde snad vytknout pořadatelům nic. Největší díky, ale musíme vyjádřit návštěvníkům, kteří to vše od neskutečných veder až po bouřky, které některým zdemolovaly stany, zvládli s úsměvem na tváři a neskutečným entusiasmem. Takže, Pohodo díky ti, snad se zase příští rok uvidíme.