DWD.cz

Je to vlastně jedna z mála kapel, u které si nevybavuji, kdy jsem je slyšela poprvé. Myslím, že to bylo na moje narozeniny ( možná proto si to nevybavuju :) . Ale pamatuju si, že jsem si je potom chtěla poslechnout a našla si je na Youtube. Bylo to někdy v době kdy kluci připravovali svoje album Dva svety.

Nepamatuju si okamžik, kdy jsem si tuhle kapelu oblíbila tak naplno. Asi to bylo časem. Někdy koncem podzimu se The Paranoid objevili v Brně na Melodce. To už jsem si na ně šla alespoň zapařit a pár textů jsem si začala i pobrukovat. Pořád to ale nebylo něco, co by mě nějak "rozsekávalo" a přivádělo do takového toho tranzu.

Zvrat nastal, když jsem se vydala na KvasFest do Žiliny. Fanoušci skandovali jméno kapely asi 15 minut před tím než kapela měla vůbec vystoupit. Stála jsem s foťákem u pódia a nemohla jsem přestat fotit. Chtěla jsem zachytit každý okamžik, aby lidi cítily tu atmosféru, jaká tam byla. Bylo to neskutečný. Po chvíli jsem sice byla nucena vyskočit oknem na verandu, jinak hrozilo, že mi prasknou bubínky, ale taky dobře, protože alespoň na posledních pár songů jsem si mohla pořádně zapařit.

Dojela jsem do Česka v naprosté euforii a od té doby mi v noťasu nehrálo hodně dlouhou dobu nic jiného než nové album Dva svety. Písničky jako Búrka slz nebo Zachraň ma mě uvízli v hlavě asi nejvíc. Jako textově, tak hudebně. No a když slyším Noc patrí nám, málokdy vydržím sedět doma a nevyrazit někam. Vyloženě to k tomu vybízí.

Pak přišla letní sezóna a festivaly. Většina kapel mě na fesťácích nebaví. Něco mi tam chybí, není tam až takový kontakt s publikem a celkově mi to přijde takové neosobní. Kapela stojí pět metrů od vás, na čtyřmetrovém pódiu a většinou nedokážou tu energii co z nich jde, vyslat tak daleko. Opak mi zatím z českých a slovenských kapel dokázalo pouze pár kapel. Mezi nimi The Paranoid.
Sakra, mě se tahle parta líp poslouchá někde venku než v klubu! Na Cibula festu hráli ještě za světla a to přeci jen nepůsobí moc "akčně". Ale oni tu show udělat umí. Lidi pařili, spolupracovali, tleskali. Nechtěla jsem aby těch 45 minut, co kluci hráli skončilo.

Dnes v noci jsem se vrátila z festivalu Natruc. Po dlouhé době jsem si řekla, že si užiju festival bez povinností reportéra. U The Paranoid jsem tohle přeci jen musela porušit. Zase jsem si chtěla nějak uchovat ten okamžik a připomenout si třeba za měsíc ten pocit, co jsem měla, když jsem tam stála a zpívala si jejich texty.

 
Když zpěvák Igor vyzval lidi pod stagí, aby šli do dřepu, trošku jsem se toho bála. Když to dělá zahraniční kapela, je to super a všichni se z toho míní zbláznit, ale přeci jen tady v Česku na to lidi nejsou až tak zvyklí a řeknou si: Nebudu trapčit, rozhlíží se kolem sebe a bojí se, aby neudělali něco špatně. Včera mi přišlo, že takhle nikdo nepřemýšlí a že všichni chtějí jen jedno - bavit se..

Nejsem žádná šílející a vřeštící fanynka, co miluje všechny členy všech kapel. Z toho jsem už opravdu vyrostla. Jen prostě někdy, když slyšíte nějaký song, tak to ve vás dokáže vyvolat nějaké emoce. O tom hudba je a o tom jsou pro mě i The Paranoid.
A pokud vám ani to, co jsem tady dlouhosáhle o klukách napsala nestačí, určitě koukněte na dokument Dva Svety. Já ho teď dokoukala...:)