DWD.cz

„Typickým projevem rebelské vzpoury je provokace, dráždění měšťáka. Ta se báječně uplatní všude, kde se měšťák vyskytuje – v Londýně jako v Hradci Králové. Elvis Presley ho v šestapadesátém dráždil svými trubkovými kalhotami a sexuálně provokujícím kroucením pánve, Beatles v dvaašedesátém nasadili do boje proti měšťákům dlouhé vlasy, hippies o čtyři roky později květinové úbory a různou veteš kolem krku. Bowieho glitterová vlna v roce 1972 hecovala androgynním zjevem, který vypadal jak z jiné planety. Punk a první fáze nové vlny (provokace dominuje obvykle jen při nástupu nového stylu) dovedl urážení měšťáka k naprosté dokonalosti.“ (Excentrici v přízemí.)

I přes opovrhování, přes tresty a pronásledování, přesto všechno šlo mladým punks v prvé řadě o jediné, a to o zábavu a prosazení sebe samotných. Komunistický režim je trestal, ale ani to jim nikdy nezabránilo v dalším hraní a provokaci. Na koncertech fanoušci skákali, křičeli, pili, tančili, muzikanti nosili všelijaké kostýmy, malovali se, na jeviště se umísťovaly různé rekvizity, byla to prostě performance se vším všudy.

Relativně v krátké době ale začalo masové zatýkání, nemožnost koncertování a nepříjemnosti, minimálně po dobu trvání koncertu. Spousta kapel se tak rozhodla bouřit a vyjadřovala se skrz texty. Pointa byla často schovaná mezi řádky, ale moc dobře rozpoznatelná. Např. tepličtí F.P.B. - píseň Snad:

„Ztratil jsem občanku
a průkazku
snad si mě nevšimnou
až půjdu s mou milou
na noční procházku.

Milá mě nechce
že nejsem občanem –
hubičku za razítko z práce
(jinak že odejde).

Milá mi nechce dát
a mně zas nechce stát
že nemám svou milou
svou milou občanku
a pracovní docházku.

Dal jsem jí facku
oni mě pokutu.
Až budu mít občanku
snad bude zase všechno v pořádku!“

Z textu je cítit ironie, nesouhlas a pohrdání. Hudba to ještě podtrhne melodií založenou na jednom tónu s až ponurým doprovodem, která se ale v refrénu („Milá mě nechce, že nejsem občanem“) změní v jakousi lidovou melodičnost, lidový popěvek, který dodává skladbě na ironii a nadsázce. Dalším cílem svižnějšího tempa i melodiky v refrénu byla možnost pro punks pořádně si „zapařit“ alespoň na část skladby, která se hudebním doprovodem víceméně odlehčí. Koncerty se ale pořádaly především pro onu rebelii, pro pobavení, ať už se řešilo téma sebehorší. Rebelství je to pravé pro punkovou subkulturu. To je to, co spojuje příznivce punku po celém světě.

V Československu byly dalším důvodem pro neutišení punkové scény výroky samotných politiků, aniž by to oni sami tušili a něco takového si připouštěli. Ono totiž zakázané ovoce opravdu nejlíp chutná. „Samozřejmě ta doba před tou revolucí byla pro punk strašně dobrá. Ani si nemusel hrát dobře a ty lidi měli zájem, protože to bylo něco, co bylo zakázaný, a hlavně nebyl to zas už ten klasický underground. Spousta mladých lidí před revolucí, který chtěli tohle poslouchat, tak to poslouchali a těch kapel nebylo zas tolik, aby člověk na ně zapomněl.“ Uvedl Jerry Machek v rozhovoru s Davidem Skořepou v klubu Národního divadla v roce 2004.

Punk vesele pokračoval v cestě a nikdo tomu nemohl zabránit.