DWD.cz

Jestliže v zemích vzniku punku se jako začátek toho všeho udává rok 1976, k nám se tento progresivní hudební styl dostal cca o jeden, o dva později, tedy kolem roku 1977 – 78. Vývoj zde byl velmi specifický, a to zaprvé díky společenské situaci a nadvládě „bolševiků“ a za druhé díky zajímavému odlišení muzikantů i abonentů od svých anglických či amerických kolegů. V zahraničí totiž z většiny převládali lidé s nižším vzděláním až „buranstvím“, kdežto v Československu se punkem zabývali hlavně vysokoškolští studenti a absolventi (např. členové kapely Visací zámek, kteří všichni studovali stavební fakultu ČVUT), samozvaní spisovatelé, básnící, filozofové, umělci aj. Zatímco v cizině na punkových koncertech nebylo možno potkat člověka s dlouhými vlasy, u nás to bylo naprostou samozřejmostí. Jak píše Miroslav Wanek (FPB): „Zvláštností téhle punkové či novovlné revolty ale bylo, že nešla proti těm revoltám předchozím (hippies, psychadelic, underground atd.), ale jako by se k nim přiřadila do společné rojnice při honu na měšťáka a jeho nebezpečně hybridní prospěchářskou komunistickou verzi. Na koncertech FPB se tedy neobjevovali jen ježatí punkáči, ale i hřívnaté máničky, uhlazení jazzmani i příznivci rock´n´rollu v černých brýlích. Každý koncert byl svátek a jezdilo se na ně i stovky kilometrů.“

Dalším, negativním aspektem, byl dosavadní zkostnatělý hudební vývoj v Československu, kdy „nejtvrdší“ rockovou skupinou byl Olympic nebo Katapult. Dalšími režimem propagujícími hudebními kapelami byla například skupina Plavci, Bacily nebo Fešáci. Z muzikantů pak předním příčkám vévodil Karel Gott či Pavel Novák, z žen například Helena Vondráčková a Hana Zagorová. Ke vzniku punku však nikdo z nich přispět logicky nemohl. V porovnání se zahraničím, kde právě třeba americký vývoj začínal už v padesátých letech, byla tedy pro české punkové hudebníky inspirace v domácím prostředí téměř nemožná. Snad jediným předvojem se stala skupina The Plastic People of the Universe (1968 – 1988), jejíž hudba se nese temnou provokativní melodikou, ironií a burácností. Toto pak můžeme najít v odměřeném množství také v pozdějším československém punku. Československý punk se tedy nemohl utvářet bez inspirace ze zahraničí, která do země byla v různých formách, ať už legálně či nelegálně, dopravována, pašována. „Prvú desku mi previezol moj otec, ktorý sa ako lodník dostal aj na západ. Boli to The Stranglers – Live X-Cert. A potom nasledovali Pistols – The Great Rock´n´Roll Swindle a Ramones – It´s Alive. Ozajstnou bombou boli ale Vianoce 1980, keď som dostal pod stromek prvé tri LP od Sham 69.“ Říká Jaro „Leďo“ Lederleitner (legenda slovenského punku, kapely Paradox, Zóna A atd.) v knize Vy jste to nevěděli. Ne všichni měli takové štěstí. Největším problémem invaze punkové (samozřejmě mimo jiné) hudby do Československa byla tedy „uzavřená hranice“. Cestovat se mohlo nanejvýš do zemí Sovětského svazu a jiných komunistických států. Z pohledu punkového posluchače a hudebníka šlo hlavně o cesty do Maďarska, kde se naskytovala příležitost sehnání vinylů, oblečení a dalších suvenýrů, kterých se u nás nedostávalo.

Našlo se zde několik osobností, které se zasloužily o prvopočáteční dovoz vybraných desek z Anglie, popřípadě z dalších zemí. Prvním takovým byl určitě Karel Habal. Jak píše Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa: „Já jsem se poprvé setkal s touhle muzikou před prázdninama. Měl jsem to štěstí, že manažerem Old Teenagers byl Karel Habal. Karel punk miloval a byl jedním z prvních, kdo měl desky s touhle muzikou. Když mi poprvé pustil desku Sex Pistols, jásal jsem. Tahle muzika mi připadala jako důležitej zvrat. Bylo to jednoduchý a bylo v tom hrozně moc energie. Punk tehdá vůbec neletěl, a tak byl Karel rád, že našel zpřízněnou duši, a začal mě hned deskama zásobovat. I když mě mimo Sex Pistols další punkový kapely tolik nebraly, pokládal jsem punk za velice důležitý pro to, aby se definitivně zlomila nadvláda jazzrocku a našich profirockerů.“ Karel Habal nadále s Mikolášem Chadimou spolupracoval, a to v kapele Classic Rock´n´roll Band (nový název pro Old Teenagers), které dělal managera.

Další Chadimův projekt byl s kapelou Extempore. Ta se jako první v zemi rozhodla pro nazkoušení několika punkových zahraničních skladeb, se kterými hodlala vystoupit po přednesu starších písní s uceleným názvem „Zabijačka“. Znovu sháněla nahrávky přes Karla Habala. Sám Chadima o tom také ve své knize říká: „Když jsem Karlovi zavolal, že chceme udělat nějaký punkový písničky, byl nadšenej a přímo mě zavalil deskama. Několik dní jsem proseděl u gramofonu a nakonec vybral písničky od Stranglers, Magazine, Generation X. S chutí jsem pak na většinu z nich (mimo Fugs) udělal český texty.“ Bylo to z jeho strany ovšem myšleno zprvu jako legrace, možnost udělat něco nového, neotřelého a v žádném případě kapela neměla v úmyslu být vyloženě punkovou. Neustále se u nich projevoval vliv jazzu nebo třeba minimalismu a obrovská chuť experimentovat. Byl to pouze první krůček, ovšem z dnešního pohledu obrovský krok, k zakotvení punku v Československé socialistické republice. Nesporné je, že Mikoláš Chadima spolu s dalšími členy z Extempore byli vůbec prvními československými muzikanty, kteří se s punkovým stylem seznámili a ukázali ho veřejnosti. Josef Vlček toto v knize Excentrici v přízemí popsal slovy: „Zatímco ve světě vůbec není jasno, kdo přišel první s nálepkami nové vlny a punku a kdo první s tímto stigma diabola vystoupil, v Československu je možno tuto chvíli určit velmi přesně. Bylo to 23. února 1979 pár minut po deváté hodině večerní. Na koncertě v sále u Zábranských v Karlíně tehdy vystupovala obnovená skupina Extempore. Po komponovaném bloku Zabíjačka, který v sobě ještě nesl prvky tehdy pomalu doznívajícího jazz-rocku a „progresívního rocku sedmdesátých let“, přidala skupina několik přejatých skladeb tehdejších anglických módních oblíbenců Generation X, Strangles, Dr. Feelgood a Wire. Ale pozor! Vše s českými texty. Vyprodaný sál to přijal s nadšením. Nebylo divu, akademická hudba ostatních pražských souborů už lezla veřejnosti krkem a tady se naskytla příležitost začít znovu jako z hloubi šedesátých let – bez příkras, z energické prapodstaty rocku. Texty slibovaly humor /někdy až černý a cynický/, recesi, parodii. Bláznivost budiž krásná, krása křečovitá.“

Další postavou československého „punkového pravěku“ byl bez pochyby Mejla Hlavsa, člen již zmiňované undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. On sám o sobě roku 1996 prohlásil: „Já jsem, myslím, byl jeden z prvních posluchačů a příznivců punku v Čechách. Někdy v ´76. roce jsme dostali z Anglie desky Sham 69, Sex Pistols, Chelsea ... Prostě těch nejlepších punkovejch kapel. První poslech byl trošku dramatickej, ačkoliv jsem měl reference, že punkový kapely jsou hodně rychlý, tak tyhle desky předčily moje očekávání. Takže jsme to nábožně poslouchali a říkali si: „Tak teda pánové, to je jízda!“ Až potom jsem pochopil, že to byly maxisingly a že jsme je pustili na špatnou rychlost, takže to byl opravdu fofr, protože to hrálo daleko rychlejc, než vůbec mělo. Nicméně tady počátky punku byly nepochybně hodně důležitý, protože sedmdesátý léta byly dobou monstrkapel a monstrkoncertů a já z toho neměl vůbec dobrej dojem, z těch stadionů nemám ostatně dobrej dojem ani teď, to je hrůza. Ale právě punk do toho přinesl zase normálnost, začaly fungovat kluby.“

Další možnost pro setkání a seznámení se s punkem byla návštěva Jazzové sekce. Toto „občanské sdružení pro nekomerční hudbu“ bylo víceméně založeno roku 1969, avšak jeho název byl původně Česká jazzová unie. Až roku 1971 se tito fandové jazzu připojili k právě vzniklému Svazu hudebníků ČSR a vznikla ona Jazzová sekce. Pořádaly se zde hudební poslechovky, večery, kdy se pouštěly různé (nejen punkové) rockové, mase neznámé, nekomerční až zakázané desky. Velkým přínosem Jazzové sekce bylo každoroční pořádání Pražských jazzových dnů – hudebních festivalů, kde si právě posléze zahrálo množství punkových skupin.

Neposlední podstatnou možností dostání se k punkovým skladbám byla samozřejmě možnost poslechu vinylů či kazet. Ovšem zakoupení desek s punkovou a jinou „protistátní“ hudbou bylo v Československu téměř nemožné. Čas od času se v Praze ale konala burza, kde se tyto nahrávky sehnat daly. Samozřejmě že pouze ve velkém shonu a hlavně hned v počátku konání akce, dokud se neobjevil příslušník státní policie. Jak říká Karel Bouša (Novodur, Telex) v knize Punk not dead: „Jezdil jsem do Prahy na burzy diskofilů a v roce ´77 jsem si přivezl Never Mind The Bollocks. Byla to pro mě rána do palice, okamžitě jsem věděl, že todle je ta muzika, která mě bude nadále zajímat.“, Jan Haubert (nar. 9. února 1960) v Hluboké orbě: „Mohl jsem si osahat všechny ty nedostupné desky. Už na dotek jsem cítil jinou kulturu. (...) Burza se tehdy konala v Motole, v místech, kde jsme v rámci vojenské katedry zakopávali protitankové miny. Obchodovalo se na stráni, stíněné od silnice malým úsekem. Místo bylo vybráno strategicky, aby se na něj nedostaly policejné vozy. Kolem byla jen volná příroda, takže v případě potřeby se dalo prchat všemi směry. Burzy se známkami a odznaky probíhaly v klidu v centru města, ale angloamerický rock byl komunisty považován za nebezpečnou ideologickou zbraň.“ Nebo František Sahula v knize Průša se nevrací aneb Hrál jsem ve Třech Sestrách: „V té době jsem začal chodit na burzy, kde se obchodovalo s vinylovými elpíčky pokoutně dovezenými ze Západu, a koketovat s kapelami jako The Stranglers, Black Sabath, Talking Heads, Blondie a samozřejmě se Sex Pistols, za které jsem dostal na burze několikrát nařezáno od Veřejné bezpečnosti. Jejich název, pominu-li hudbu, obsahoval zakázané slovo.“ K tomu tedy není co dodávat.