DWD.cz

Samozřejmě všechny ty Bořky a Teletubbies jsem si nechala ujít (pořadatelé měli alespoň dostatek soudnosti a zařadili Davida až na konec programu – od devíti hodin). Nicméně kouzelník, který vystupoval před kapelou, mi neunikl. Existují dva typy kouzelníků – zábavní, veselí a hraví, kteří svou infantilností baví i dospělé a pak ti ve stylu „jsem celý v černém, pustím si drsnou hudbu a budu hrozný frajer.“ Právě s druhým typem jsme měli na hradě tu čest, a proto není divu, že můj pohled směřoval spíše do zákulisí na chystající se kapelu. Moment. Žádné zákulisí tam nebylo, jak jsem s údivem zjistila. Ještě více mě udivilo, že si Kollera nikdo nevšímá, ač se zvesela procházel mezi lidmi. Tohle by si na jiné akci dovolit nemohl.

 Po chvíli jsme se odebrali tradičně do první řady. Zjistila jsem, že krom nás tam je akorát pár malých dětí, všichni ostatní seděli na lavičkách. Cítila jsem se tam poněkud nepatřičně, kór když si i ony děti šly sednout. S vírou, že jakmile koncert začne, všichni se jistě postaví, jsme čekali dále. Po chvíli se pár lidí odhodlalo a my u zábran konečně nebyli sami. Jenže sedícímu lidu se to nelíbilo a počal nám nadávat, ať si sedneme, že nevidí. Opravdu, na koncertě nevídaná věc. Jenže my, stejně jako Hrdý Budžes, vytrvali a nadávky ignorovali. V hlavě se mi honily myšlenky, že to bude asi nejhorší koncert na světě. Nechápala jsem, co přimělo Davida Kollera hrát na takové akci. Čekala jsem, že skupina z povinnosti znuděně odehraje pár písniček a bude se těšit na konec.

Můj strach se ještě prohloubil, když kapela přišla a Koller vytáhl z kapsy mobil. Jenže naštěstí jenom kvůli tomu, aby si mohl publikum vyfotit (někdo si fotí, jak moc lidí pod pódiem je, někdo asi opak). S trochou nadsázky lze říct, že první půlku Kollerova asi největšího hitu Chci zas v tobě spát, zpíval David jen pro mě. Pak to konečně sedící nevydrželi a pár odvážných si šlo taky stoupnout. Mé obavy se rozhodně nenaplnily – byla jsem fakt překvapená, jakou měl Koller i celá kapela dobrou náladu. Koncert se nesl ve velmi uvolněném duchu (kupříkladu kytarista Pelant vystřihl na konci Daniely nečekané dlouhé sólo, kterému se celá kapela pochechtávala, až mu ho musela utnout).

Kdo si myslel, že Koller bude hrát samé hitovky Lucie, aby se zavděčil ne moc zainteresovanému publiku, ten se spletl. Samozřejmě písně Černí Andělé, Sen nebo Amerika nechyběly, ale byly prokládány starými sólovými věcmi (např. Na mě zapomeň z roku 1993) či Kollerbandem (Mám chuť lhát).

David si vystřihl čtyři písně na bicí (Oheň, Majolenka, Vona říká jó a Lovec, střelec, doktor a vědec) a – což je u něj celkem neobvyklé – mezi písničkami dokonce i mluvil. Myslím, že pro kapelu to byla něco jako uvolněná veřejná zkouška a příjemná změna hrát pro tak málo lidí. Bylo vidět, že je to opravdu baví, dokonce přetáhli stanovený čas o půl hodiny. A lidé se nakonec bavili taky, na poslední písně už dokonce i většina stála:) 

Foto: Jan Ptašek