DWD.cz

Hned ze začátku ( půlhodinovému zpoždění bych ještě byla ochotna říkat začátek) mě sice vytočilo skoro hodinové čekání než se vůbec začalo něco dít...Když se ale kolem 21.30 objevili na pódiu Luno a celá Melodka se zahalila do tmy, řekla jsem si, že se asi vyplatilo čekat...

V první řadě mě naprosto rozsekala ( nemůžu použít jiný výraz :)) propracovaná světelná show...

Luno,v čele s charismatickou zpěvačkou, úžasná hudba a do toho všeho spousta světel. Jo, tak to mě prvních asi 20 minut strašně fascinovalo...Pak přišel tak trochu útlum a mě to lehce začalo uspávat...Nikoliv nudit.
Jen jsem si tak najednou představila, že si lehnu do postele, zhasnu a poslouchám Luno...

Než jsem stihla zavřít oči, kapela z pódia zmizela a začali se tam motat kluci z Leopardů...

Když zpěvák Ondra řekl, že na úvod pronese pár slov Albert Vickery, tak nějak jsem netušila, kdo to je...Ovšem díky dvěma mladíkům stojících za mnou, jsem asi zhruba zjistila, jak se věci mají...Pro vás co nevíte, zkuste Google, stojí za to si to vyhledat ( taky jsem hledala).

Jeho úvodní slova, kterým jsem kupodivu rozuměla i já se svojí angličtinou, mě dost zaujala a  v hlavě mi utkvěla věta, kterou si dovolím citovat: „Nesedíte doma u televize, jste tady a něco vytváříte.“
Poté, co tento člověk sklidil obrovský aplaus, nastoupili před zaplněnou Melodku Professor Leopard.

Měla jsem už možnost tuhle pětici vidět mnohokrát, ale tohle bylo jiné už od první písničky.

Nejen, že všechno mi přišlo skvěle zahrané, ale i z tváří samotných muzikantů bylo vidět, jak moc si tenhle večer užívají a že to dělají pro lidi. O čemž konec konců svědčilo i to, že během krátké pauzy, která nastala než na pódium přišla Ema pokřtít jim jejich nové EP, dva z Leopardů přidřepli na kraj pódia a zeptali se jen tak bez mikrofonu, naprosto přátelsky lidí v první řadě: „ Jaký to je? Baví vás to?“

Odpověď byla jednoznačná..Taky jsem byla z těch co stáli přímo u pódia a sama pro sebe jsem si s úsměvem na rtech v duchu řekla: Jo.

Pak přišel na řadu samotný křest, na kterém mě mrzelo, že byl takový zrychlený a chaotický, ale asi mi to v ten moment bylo i tak nějak jedno a čekala jsem, co se bude dít dál.

Duet zpěváka Ondřeje s Emou Lullaby & Funeral byl  pro mě osobně mnohem lepší než když jsem si ho poslouchala na Bandzone. Procítěnější, upřímnější a měl v sobě takové to kouzlo okamžiku. Znáte to, ne?

Za ohromného aplausu a řevu dozněly tóny poslední písničky a kluci zmizeli do backstage...Přídavek se dal očekávat a tak nějak jsem i tušila, že to bude song Chicken, který ještě nezazněl. To, co se během tohohle songu odehrálo vám bohužel nemohu popsat slovy, protože to prostě nejde.

Světla a hudba všude kolem vás, na vás, ve vás.
No, celkově když shrnu tenhle večer, tak jediné, co na to mohu říct je: Waaau...
Celý tenhle report bych asi zakončila opět slovy, která řekl Albert Vickery: „Žijte, buďte šťastni“...